Příběh unesené maminky
Příběh unesené maminky .....
Jsem jedna z týraných žen a můj příběh, i když v krátkosti, se mi neříká lehko!
Dnes je mi 25 let - tudíž je to již pět let zpátky, co se vše odehrálo, ale věřte, že i dnes si někdy připadám, jakoby žádná doba neuplynula, když si vzpomenu, co se stalo!
Já na to nemám názor jako na týrání, ale jako na absolutní zvěrstvo!
Bylo mi skoro 17 let, když mě začal pronásledovat romský kluk! Jednou se mu ale podařilo mě odchytnout v parku!
Řeknete si, že když s někým žena nebo člověk žije 4 roky a mají jako pár děti, že se prostě zamilovali, on byl špatný člověk, že ji týral a prostě to nešlo!
Tohle nebyl omyl ani nešťastná láska!
Začalo to polapením mé osoby a od první chvíle psychicky a fyzicky utlačované, abych smýšlela - jak on mi káže, abych konala - jak on káže! Jednal způsobem takovým, že mi ukázal fyzickou cestou napřed, jak to bude vypadat, když to co chce, neudělám!
Takže nakonec to dopadlo takhle! 4 roky odříznutá od okolního světa, zavřená mezi čtyřmi zdmi.
Opakovaně bitá, dennodenně, bez přestávky! Ústa zhnisaná od nezhojených ran, opakovaně znásilňovaná, potravu a vodu jen na příděl.
V těhotenství jsme vážila 47kg. Sebevraždy jsem chtěla spáchat nesčetněkrát s pocitem – mám strach, ale již nemůžu, už chci spát a člověk v takové situaci nemá naději, je slabý, zničený, unavený a nezná z toho cestu ven!
Nakonec - nevím jak si to mám vysvětlit, jestli přišel anděl, nebo šance do života – nedokážu si vysvětlit kdo ani co – ale najednou (a věřte, byl to mžik) vše po těch 4 letech skončilo!!!
Už žádné útěky, které končily málem z jeho strany vraždou, už žádné nechutné sexuální ukájení, už žádná beznaděj a bolest a 4 stěny, ale život!
30. září 2010 si pro mne přišla policie.
Skončila jsem s dítětem a s druhým pod srdcem v Brně v azylovém domě pro týrané ženy, oběti domácího násilí.
Jenže tam to zdaleka nekončí!
Po měsíci jsem byla opět unesená, ale tentokrát už po mně vyhlásili celostátní pátrání a věděli, kde jsem a co se bude dít! Nakonec v noci vykopli dveře a přijelo komando, všichni svítili baterkama a já ani nevím, jak jsem zase byla v Brně!
Tři měsíce mi trvalo, než jsem se ztotožnila s tím chodit na ulici ven beze strachu!
Ale vážila jsem si všeho, vůně stromů, slunce, prostě všeho, co venku mohlo být! Každé maličkosti.
Mám pocit, že tohle vás poznamená do konce života! Dodnes bojuji u soudu, co se týká dětí a do dnes si ukazujeme, kdo má větší autoritu (míněno, kdo je v právu)
Dnes mi pomáhá moc a moc Bakhita a já si toho moc vážím. Je to obrovská pomoc! A musím říci, že to na mně zanechalo to, že jsem silný člověk. A že s životem se budu pořád rvát, ale už jsem připravená! A chci ukázat všem – Nevzdávat se - Naděje umírá poslední!
Zpět na příběhy