Příběhy - Dítě z Osvětimi
Dítě z Osvětimi ...
Tento životní příběh nerada vykládám. A když se mě někdo zeptá na rodiče, raději mlčím nebo mlží. Ale rozhodla jsme se Vám svůj životní příběh napsat, abych upozornila na nevšímavost a netečnost okolí i vlastní rodiny.
Narodila jsem se v roce 1981 do rodiny havíře a kuchařky. Mám starší sestru a dva mladší bratry. Do mých šesti let jsem žila v Ostravě, kde otec pracoval na šachtě, až do doby, než tam došlo k nehodě. Po závalu pak otec šel do invalidního důchodu a v té době jsme se přestěhovali na Jižní Moravu.
S odstupem času vidím, že co nám dětem přišlo jako normální - si uvědomuji, že osm let jsem žila v prostředí teroru, perverze a zvrácenosti. Postupem času vybudoval otec z našeho domu pevnost, odkud nebylo úniku. Otec byl fanouškem Hitlera a podle toho to u nás vypadalo. Málo která rodina má doma v obyváku vlajku s hákovým křížem a na plotě kolem domu ostnaté dráty. Dnes již vím, že není normální, každý den kopat sklep a měnit ho na kryt a mluvit při tom německy. Otec byl alkoholik, čím více pil, tím byly horší fyzické tresty. Nemlátil jenom nás, ale i mamku, když byla doma. A ta postupem času raději ani nechodila domů.
A tím to vše začalo, uvazování na řetězy, zamykání do sklepení, kde člověk nevěděl, zda je den či noc. Silné fyzické tresty gumovou hadicí a jinými předměty. Nekonečné modlení, ať již tato hrůza konečně skončí. V dospívání docházelo i k tomu, že jsem musela otce ručně ukájet. Raději jsem chodila s vložkou celý měsíc a předstírala menstruační cyklus, aby nedošlo k něčemu horšímu. Vyvrcholením všeho v roce1996 bylo, že před mým zrakem otec zastřelil moji maminku a vzal si i svůj život.
Až v dětském domově jsem poznala co je to normální strava, která se neskládá jen z chleba a vody. Na dětský domov vzpomínám ráda. Připravili mě do života a umožnili mě udělat školu. Tety v dětském domově se s láskou o nás staraly. Dodnes jsem s nimi v kontaktu a občas jezdím s mými dětmi a manželem na návštěvu jako domů.
V roce 2001 jsem poznala svého manžela, se kterým mám už tři dcery. Až v této etapě života jsme poznala, jak se žije v opravdové rodině. Kde je láska, pochopení a hlavně teplo domova. K tomu štěstí nám již dlouho pomáhá Bakhita, které jsme velice vděční. Nejen za materiální pomoc, ale i za duševní podporu, která se nedá penězi vyjádřit.
Nejsmutnější na tom všem je, že o tom, co se u nás roky dělo, věděla celá vesnice, učitelky ve škole a dokonce i vlastní rodina. Kdyby se tenkrát někdo našel, kdo by se zastal nebo poukázal nebo jen anonymně nahlásil, mohla moje maminka ještě žít.
A proč dítě z Osvětimi?
To mě hned napadlo po nedávném telefonickém hovoru, kdy se mi po 20 ti letech ozvala sestra mého otce. Po krátkém telefonu mé tety z Ostravy jsem si uvědomila, jak mě nazvala. Ze sluchátka se ozvala věta, která mi vyrazila dech a ujistila mě v tom, že i vlastní rodina vše věděla. „Ty moje dítko z Osvětimi.“ A pořádně ani nevěděla, jak se jmenuji. Na minulost se pomalu snažím zapomenout.
Díky Bakhitě teď už věřím ve štěstí,
v Boha a hodné lidi.
Zpět na příběhy